Život a dílo Bohumila Hrabala

Celý dlouhý život velkého spisovatele se odehrává na pozadí složitých dějin 20. století. Hrabalův osud vskutku v sobě zahrnuje téměř celé dvacáté století se všemi jeho kulturními a hlavně politickými proměnami, které výrazně poznamenaly život obyvatel českých zemí, resp. Československa. Právě o toto sepětí tvorby a doby jejího zrodu by chtěl autor této studie obohatit životopis Bohumila Hrabala. Nikdo, ani básník, dramatik či prozaik, nežije ve vzduchoprázdnu a netvoří bez návaznosti na soudobé či starší literární vzory a bez reflexe celospolečenského dění. Až skutečné pochopení doby, kdy autor žil a tvořil, nám lépe pomůže pochopit i autorovo dílo.
Pro tvorbu Bohumila Hrabala je příznačný výrazně autobiografický styl. Celý jeho život, tak jak jej on vidí a vnímá, je mu námětem pro psaní. Všechna jeho díla vycházejí z jeho vlastního vidění světa kolem sebe: tedy z dětství za 1. republiky, z prožitku událostí 2. světové války, ze složitého hledání uplatnění v 50. letech. Při tomto přístupu však nesmíme ztrácet ze zřetele, že Hrabalovo dílo a jeho život nejsou totožné. Hrabal věděl, co je to stylizace a mytizace, měnil úhly pohledu a masky, s lehkou ironií dokázal legendarizovat nejen své nejbližší přátele (Něžný barbar), ale i sám sebe (Svatby v domě).


První léta života – Brno a Polná
Bohumil Hrabal se narodil krátce před vypuknutím 1. světové války dne 28. března 1914 v Židenicích v nevelkém řadovém domku čp. 47 na horním konci Balbínovy ulice, která ústí v kopci pod židenickým hřbitovem. Dnes je tato obec součástí Brna, druhého největšího města České republiky. Maminka Marie Kiliánová žila a vychovávala Bohumila ještě několik let u svých rodičů Tomáše a Kateřiny Kiliánových. Jak je patrné, Bohumil se narodil jako nemanželský syn. Ostatně i jméno Hrabal převzal malý Bohumil až později. Stalo se tak 26. prosince 1916 po svatbě maminky Marie s Františkem Hrabalem, který dal písemným prohlášením Bohumilu Kiliánovi své příjmení. Francin Hrabal se znal velmi dobře s Marií už v době Bohumilova narození, dokonce byl jeho kmotrem při křtu v zábrdovickém kostele, jak dokládá farní matrika.
V té době už bydlištěm rodičů nebylo Brno, ale malé město na českomoravském pomezí – Polná. František Hrabal zde pracoval už od roku 1914, nejprve jako příručí u svého strýce v továrně na sodovky, a posléze od roku 1915 už jako účetní místního pivovaru. Koncem roku 1915 přišla do pivovaru na místo pomocné účetní i Marie Kiliánová. Zakrátko (dne 7. 2. 1916) ve zdejším děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie vstoupili do svazku manželského.


Léta školská 1919 - 1935 - Hrabal v Nymburce
Uprostřed léta 1919, krátce po skončení první světové války, se Hrabalovi společně se svými dvěma syny Bohumilem a Břetislavem (narozen 25. září 1917) odstěhovali z Polné. Novým domovem se jim stal Nymburk, kde otec „Francin“ přijal nabídku na práci účetního v místním pivovaru, kde Hrabalovi dostávají přidělen služební byt. Příchodem Bohumila Hrabala do Nymburka jsou vytvořeny podmínky pro definitivní spojení osudu spisovatele, města a polabské rovinaté krajiny. Během krátké doby se Hrabalovi s Nymburkem sžili, nymburské obyvatelstvo je velice rychle přijalo. Napomohly tomu zejména kulturní aktivity Marie Hrabalové, která už v Polné byla členkou místního ochotnického spolku Jiří Poděbradský a taktéž v Nymburce se ihned aktivně zapojila do činnosti nymburského divadelního spolku Hálek. Počátky jeho činnosti spadají do 60. let 19. století, do samých počátků spolkové aktivity v Českém království. Ve svobodném Československu po roce 1918 už měl Hálek vybudováno veškeré zázemí – divadelní scénu, široký herecký soubor a početné publikum.
Bohumil Hrabal přišel do Nymburka jako pětiletý, brzy jej čekal začátek povinné školní docházky. Poprvé do školy vedl malého Bohumila 1. září 1920 dědeček Tomáš Kilián. Místem, kam každé ráno směřovaly v následujících pěti letech Hrabalovy kroky, byla Masarykova národní škola chlapecká. Jednalo se o krásnou a honosnou budovu postavenou roku 1882 na místě bývalého dominikánského kláštera. V areálu škol nesídlila jen chlapecká národní, ale rovněž dívčí a taktéž občanská chlapecká a dívčí škola, z čehož vyplývá, že chlapci a dívky byli od sebe odděleni. Tehdy se jednalo o nové názvy, nadále proto lidé v hovoru používali ještě „rakouské“ názvy pro národní „obecná“ a pro občanskou „měšťanská“ škola.
V době, kdy Bohumil dokončil národní školu, umírá v Židenicích dědeček Tomáš. Aby nebylo brněnské babičce smutno, rozhodli rodiče, že bude Bohumil, který ostatně za prarodiči zajížděl každý rok na prázdniny, docházet do primy brněnského Českého státního gymnázia. Bez otcovského dohledu však byly studijní výsledky žalostné, na konci roku „zdobily“ vysvědčení tři čtyřky a šest pětek. Celkové hodnocení znělo: „Žák není způsobilý, aby postoupil do vyšší třídy“. Po této jednoroční epizodě se Hrabal opět vrací do Nymburka. Místem studia se mu tentokrát stává nymburská státní reálka, první středoškolský ústav v regionu, založený roku 1903. I když se Bohumil nadále potýkal s učením, dohled otce měl zřejmě pozitivní vliv, alespoň po první tři roky studia. Až v kvartě opět propadl (školní rok 1929/30) s bilancí sedmi dostatečných a tří nedostatečných. Hrabal následně opakoval kvartu a k maturitě se dostal roku 1934, tedy o dva roky později než jeho vrstevníci.
V časech první republiky se ještě neskládaly přijímací zkoušky na vysoké školy. Podmínkou ke studiu byla pouze maturita ze střední školy z předmětů, jež byly požadovány konkrétní vysokou školou. Jelikož Bohumil chtěl (na přání rodičů) studovat práva, scházela mu maturita z latiny. Po celoročním soukromém studiu složil z tohoto klasického jazyka maturitu a dne 7. října 1935 se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V čerstvém vysokoškolákovi se s příchodem do Prahy najednou probudila touha po vzdělání, po četbě literatury a po umění.
Při četbě Hrabalova díla, kde se vrací ke svému dětství (Městečko, kde se zastavil čas; Postřižiny, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony, Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny), nabýváme dojmu, že Hrabal vyrůstal v idylickém maloměstě, kde život pozvolna plynul, nenarušován zásahy zvenčí, všichni lidé měli k sobě jaksi blíže a měli porozumění pro nedostatky druhých. Hrabal svým dílem vytvořil velký nymburský mýtus, který dodnes přežívá i v odborné literatuře a je navíc soustavně podporován legendou o „městečku, kde se zastavil čas“. Opak je pravdou. Nymburk v době přelomu 19. a 20. stoleté i v časech první republiky (1918 - 1938) patřil mezi nejdynamičtěji se rozvíjející regionální průmyslová centra středního Polabí.
Kraj kolem Nymburka se odjakživa řadil mezi zemědělsky nejúrodnější regiony Čech. Bohatost kraje je dodnes patrná z rozlehlosti vesnických selských stavení dřívějších sedláků. Ve druhé polovině 19. století ve městě vyrostlo několik potravinářských závodů. K tradičním mlýnům a pivovaru přibyl roku 1870 cukrovar, těžící z progresivně se rozvíjejícího pěstování „bílého zlata“ - cukrové řepy. Roku 1878 založil Ludvík Vantoch továrnu na likéry „Griotte“. Višňový likér s tímto názvem si rychle našel své příznivce i za hranicemi monarchie. Roku 1898 byl na kraji města vystavěn zcela nový pivovar. Skutečný rozmach města nastal roku 1870 s příchodem železnice. Nymburk se však nestal jen železničním uzlem, odkud bylo možné zajet přímo do Prahy, Mladé Boleslavi, Jičína a Kolína, ale také sídlem železničních dílen, výtopny, dopravního inspektorátu a přídělovny vozů. Zakrátko se staly zdejší dílny největším průmyslovým závodem v regionu. To se pochopitelně odrazilo i na demografickém růstu. Od roku 1869 do roku 1930 stoupl počet obyvatel z 3 124 (ve 352 domech) na 11 892 (v 1 519 domech). Nymburk se z hlediska přílivu nového obyvatelstva stal společně s Pardubicemi nejrychleji rostoucím městem v Polabí.
Nymburk však nebyl jen místem mnoha desítek živností, průmyslových továren a potravinářských závodů, ale také místem ohromného kulturního kvasu, který kontinuálně přešel z nadšením prosycených rakouskouherských časů do svobodné uměnímilovné a sportovní prvorepublikové éry. V Nymburce působila více jak stovka kulturních, profesních či politických spolků. Dominantní místo na poli kulturním si držel divadelní spolek Hálek (založen 1860), pěvecký soubor Hlahol (založen 1860) a ženský čtenářský spolek Lada (založen 1862). Největší českou národní organizací byl tělovýchovný svaz Sokol, jehož odbočka byla v Nymburce ustavena v roce 1868. Všechny tyto organizace byly i ve 30. letech 20. století každodenní součástí nymburského života.
Do života nastupující prvorepublikové generace dále razantně vstoupil fenomén 20. století – sport. I Bohumil odmalička inklinoval ke sportu a zejména k fotbalu. Hrál za studentské mužstvo reálky, oblékal dres obou nymburských klubů - AFK i slavnějšího Polabanu. Polaban Nymburk se v sezóně 1935/36 vyšvihl mezi stálé účastníky divize českého venkova a v době okupace českých zemí patřil mezi stálé účastníky nejvyšší soutěže. Tuto éru Hrabal velmi silně prožíval už nikoliv na trávníku jako hráč, ale z tribuny téměř desetitisícového stadionu MUDr. A. Brzoráda v Nymburce jako divák.
Přiblížení atmosféry prvorepublikového Nymburka by nebylo ani zdaleka úplné, kdybychom opomněli literární dění ve městě. Vycházelo zde hned několik týdeníkových novinových periodik, nejznámější jsou Občanské listy (1887 - 1941) a Nymburské listy (1932 - 1942). Vlastní knihy a brožury ve městě vydávalo hned několik tiskáren. Knihy a sbírky básní od českých i světových autorů se prodávaly ve třech kvalitních knihkupectvích. Nezanedbatelný vliv na vkus nymburské mládeže už po několik desetiletí měla zdejší střední škola – reálka, která se v roce 1935 stala reálným gymnáziem. Velkého uznání se dostávalo nymburským básníkům Otakaru Theerovi, Valdemaru Vyleťalovi a Janu z Wojkowicz. Rovněž v další generaci se objevili noví básničtí adepti - Vlastimil Zakouřil, Jiří Kulhánek, Karel Marysko i Bohumil Hrabal.


Nymburská básnická léta 1935 - 1949
Léta před vypuknutím Druhé světové války zastihla Bohumila Hrabala mezi vysokoškolskými studenty pražské právnické fakulty Univerzity Karlovy. Práva jej podobně jako studia na nymburské reálce příliš nepřitahovala. Zákony a paragrafy si sice Bohumilovu přízeň nezískaly, ale už u něho neshledáváme středoškolský nezájem o vzdělání. Bohumil propadl čtenářské vášni a zájmu o umění a filozofii.
Záběr jeho četby překvapoval svou šíří a hloubkou. Vedle světové a domácí současné krásné literatury (G. Ungaretti, G. Apollinaire) neušly jeho pozornosti ani filozofická díla (Artur Schopenhauer, Ladislav Klíma, Lao-c´) a uměleckovýtvarné studie. Po letech četby a studia kvalitní literatury spojené se spisovatelovou fenomenální pamětí se Hrabalova erudice na poli filozofie, výtvarného umění a literatury stávala příslovečnou. Přezdívka „doktor“, které se Hrabalovi dostalo od blízkých přátel v 50. letech, kdy žil doslova na okraji společnosti, byla nejen připomínkou vysokoškolského titulu, ale rovněž skutečnou poklonou Hrabalově sečtělosti. Hrabal bývá považován za jednoho z nejvzdělanějších českých spisovatelů vůbec.
Tehdejší mladá generace nepřijímala jen pasivně díla a myšlenky světových básníků a prozaiků, ale po opojné četbě se ještě s větším nadšením sama pokoušela psát verše a dále posouvat možnosti jejich nového uchopení a použití. Ani Bohumil Hrabal nebyl výjimkou. Brzy poté, co se začal plnými doušky seznamovat zejména se surrealistickou poezií, pod vlivem Ungarettiho, Rimbauda, Apollinaira a Nezvala a okouzlen impresionistickými obrazy, sám se též pokoušel psát své první reflexní lyrické básničky. Nymburské noviny „Občanské listy“ otiskly 16. října 1937 první Hrabalovu báseň Prší.
Mladý Hrabal si časem jen pro vlastní potěšení sestavil své básně do sbírky. Její název neznáme. Až dodatečně dostala první sbírka jméno Dni a noci a tvoří ji hlavně tvorba z roku 1939. O rok později následovala druhá básnická sbírka Obrázky bez rámu. Oba svazečky však byly zplozeny v době nanejvýše kritické – v době druhé světové války.
Mnichovský diktát v září 1938, následný pád prvorepublikové demokracie a brzké vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března 1939, i vypuknutí druhé světové války dne 1. září 1939 prožíval Bohumil Hrabal stále jako student právnické vysoké školy. Každodenně do Prahy dojížděl vlakem, ostatně blízkost Nymburka a rychlé spojení k tomu přímo vybízely. V Praze se však příliš nezdržoval, nejbližším vlakem se navracel zpět. Nymburk mu poskytoval vše, co potřeboval: přátele, plné sportovní a kulturní vyžití, koupání v Labi či ježdění na lodičkách. Dokud to politická situace dovolovala, podnikal o prázdninách dobrodružné výlety, v roce 1936 na kole navštívil Drážďany i berlínskou olympiádu a v roce 1938 se vydal vlakem do Finska.
Český národ se obtížně smiřoval s německou okupací své země. Nejviditelnějším výrazem nespokojenosti se pochopitelně staly protestní demonstrace. Německé protektorátní orgány rázně zasahovaly proti všem formám rezistence a tvrdě je potlačovaly. Dne 17. listopadu 1939 přistoupili nacisté k uzavření vysokých škol, když předtím krvavě potlačili demonstraci na připomínku vyhlášení Československa dne 28. října. Tisíce studentů nemohly dostudovat svůj vyvolený obor. I Bohumil Hrabal si musel dva semestry před koncem studia hledat jiné uplatnění.
Nejprve pracoval jako koncipient u notáře JUDr. Josefa Možuty v Nymburce, po absolvování pětiměsíčního obchodního kurzu v Praze nastoupil jako skladník v nymburském Spotřebním a výrobním družstvu železničních zaměstnanců. Odtud už nebylo daleko k zaměstnání přímo na dráze. A skutečně dne 13. března 1942 nastoupil jako pomocný dělník v železniční stanici Kostomlaty nad Labem šest kilometrů od Nymburka. Podbíječem kolejnic dlouho nezůstal, od prosince 1943 navštěvoval kurz výpravčích v Hradci Králové. Po složení teoretických zkoušek na výpravčího dne 5. října 1944 nastoupil jako „záškolák“ na nádražíčko v Dobrovici. Po složení i praktické části zkoušek byl přidělen už jako skutečný výpravčí zpět do Kostomlat nad Labem. Zde setrval až do konce války. A právě sem, do železničního prostředí, situoval svoji novelu Ostře sledované vlaky.
Po skončení druhé světové války se mohl Hrabal vrátit na Právnickou fakultu UK, studium zdárně dokončil a 22. února 1946 byl promován doktorem obojího práva. První zaměstnání si našel jako pojišťovací agent Živnostenského fondu starobního a invalidního a po roce přešel k pražské obchodní firmě Karel Harry Klofanda na místo obchodního cestujícího. Tehdy se Bohumil opět chystal literárně vystoupit, vlastním nákladem chtěl vydat výběr básní Ztracená ulička. Opět je mu to znemožněno, tentokráte únorovým komunistickým převratem v roce 1948, kdy je tiskárna chystající sazbu knihy znárodněna. Brzy Hrabal ztratil i zaměstnání. Po ročním obtížném hledání uplatnění nachází místo v pražských obchodních domech, odkud dobrovolně, za určeného kolegu s dvěma dětmi v rámci akce „úředníci do průmyslu“, nastoupil v srpnu 1949 na dvouletou „brigádu“ do kladenských hutí. Nikoliv jako právník, ale jako obyčejný dělník. Šest dní v týdnu tu těžce manuálně pracoval u martinské pece.
Po celou dobu trvání okupace i v letech poválečných se nepřestával Hrabal literárně sebevzdělávat a umělecky růst. Vedle surrealismu se pro něho jako velmi inspirativní ukázal zejména poetismus s jeho touhou sbližovat co nejvzdálenější skutečnosti. Společně s Karlem Maryskem sepsali v roce 1945 Manifest neopoetismu. Čtyřicátá léta jsou v Hrabalově životě léta hledání vlastního stylu. Hledal jej v neustálém dialogu s literárními texty velkých umělců české i světové literatury. V pantheonu blízkých literárních vzorů, od kterých se budoucí spisovatel „učil“, nově nalézáme Babela, Kafku, Weinera, Haška, Čechova, Demla, Celina, Bretona, Nietzscheho, Joyceho a Faulknera.
Nezastupitelné místo v Hrabalově životě stále náleželo Nymburku. Přestože pracoval už za války mimo město a po válce v Praze, domovem se vším všudy mu nadále zůstával Nymburk. Jeho rodiče si v roce 1945 postavili nový dům blízko pivovaru. Zde měl Hrabal k dispozici vlastní pokoj s knihovnou a psací stroj…


Léta pražská 1949 - 1962 – dozrání umělce
Mnohokrát již bylo napsáno, že padesátá léta jsou nejpozoruhodnějším obdobím Hrabalova uměleckého vývoje. Podmínky a okolnosti jeho literárního zrání v této době zůstávaly čtenářům dlouho utajeny.
Jako spisovatel se Hrabal poprvé představil pouze úzkému okruhu čtenářů v roce 1956 útlou sbírkou Hovory lidí. Širší veřejnosti se však uvedl teprve v roce 1963 souborem povídek Perlička na dně. Hrabal předstoupil před čtenářskou obec už jako hotový autor nezaměnitelného stylu. Abychom plně pochopili, proč musel čekat na svůj skutečný literární debut až do devětačtyřiceti let, je nutné se podrobněji seznámit se situací v Československu po roce 1948.
Uchopení moci Komunistickou stranou Československa po „Vítězném únoru“ vedlo k nastolení takového společenského systému, který nejenže odboural demokracii a občanská práva, ale osoboval si právo na úplné podřízení všech sfér lidské činnosti včetně toho nejcennějšího - svobodného a kritického myšlení, a podřizoval je jediné přípustné ideologii: marxismu-leninismu, navíc stalinsky deformovanému.
Praktiky, které prosazoval nový režim ve sféře politické, prosazoval i na poli kulturním. Odlišné názory pojímal jako nepřátelské a násilně je umlčoval, neváhal přistoupit ani k samotné fyzické likvidaci svých odpůrců. Nejprve zrušil literární časopisy, poté následovalo vyřazování nepohodlných autorů z knihoven (Karel Čapek, Tomáš G. Masaryk atd.). Vznikl přísně výběrový Svaz československých spisovatelů, kde měli místo jen autoři loajálně hodnotící poúnorové změny. Naprostá devastace estetických kritérií umožnila převzít roli literární reprezentace nové doby spisovatelům a básníkům druhé a třetí kategorie. Pro ilustraci stačí uvést, že z předešlého Syndikátu spisovatelů, který měl 1 711 členů, přešlo do nového Svazu „pouhých“ 300 členů, a to včetně Slováků, kteří v předcházejícím Syndikátu zastoupeni nebyli. Do nového Svazu nebyly navrženy takové osobnosti jako František Halas, Jaroslav Seifert, Jan Zahradníček, Vladimír Holan, Karel Teige, Václav Černý aj.
Jedinou závaznou uměleckou metodou se stal socialistický realismus, t. j. zobrazování světa z hlediska revoluční perspektivy. Hlavním poznávacím rysem se stala stranickost a lidovost (tzv. obecná srozumitelnost). Spisovatelé měli vytvářet kladné vzory pracovitého úderníka, bdělého funkcionáře, uvědomělého družstevníka. To ve svém důsledku znamenalo, že pro všechny ostatní literární směry nebylo místo. Existencionalismus a surrealismus dostaly nálepku chorobného modernismu, psychologický román a intimní lyrika byly označeny za nežádoucí a detektivky, scifi a dívčí román za úpadkové či překonané.
Samozřejmě že ne všichni se ztotožnili s oficiální kulturní politikou. A tak se již od 50. let profiloval trojí literární okruh, který výrazně poznamenal vývoj literárněumělecké tvorby v Československu a vytrval až do pádu komunismu roku 1989. Vedle oficiálního proudu všemožně státem podporovaného se za velmi obtížných podmínek formují exilová literatura a domácí ineditní či rukopisná (samizdatová) kultura.
Naprostá většina kvalitních spisovatelů nezapadala do požadovaného úzkého rámce vymezeného socialistickým realismem, zůstala v Československu, kde jejich díla nesměla být vydávána. Odmítali „nově“ vidět člověka jako bytost ryze sociální, třídně určenou, ale naopak nadále zdůrazňovali jiné složky a jiná témata. V tomto okruhu nikterak jednotném se pohybovali spirituálně naladění básníci či křesťansky orientovaní tvůrci, dále surrealisté, členové skupiny 42, usilující spíše o zobrazení denního života, nebo existencionalisté. Do této skupiny můžeme zařadit i Bohumila Hrabala.
I pro něj jsou 50. léta obdobím velmi specifickým. Absolvent právnické fakulty se šest dní v týdnu (sobota se stala volným dnem až v roce 1968) živil náročnou fyzickou prací. S nástupem do kladenských hutí přestal být Nymburk (definitivně od roku 1950) Hrabalovým domovem. Útočiště si našel Bohumil v bývalé kovářské dílně na dvoře domu číslo 24 v ulici na Hrázi v Praze - Libni. Dnes už tento dům nestojí, byl zbourán v roce 1988.
Podobně jako za druhé světové války, tak i v 50. letech nalezneme Bohumila Hrabala opět v dělnickém prostředí. Kladno opustil Hrabal po pěti letech v roce 1954 a ve stejném roce nastoupil k podobně fyzicky namáhavé práci v n. p. Sběrné suroviny. Pracoval jako balič starého papíru na Novém Městě pražském ve Spálené ulici. I zde setrval pět let. Posledním pracovním zastavením se Hrabalovi v roce 1959 stalo Divadlo S. K. Neumanna v Libni (dnes Divadlo pod Palmovkou). Byl přijat na místo kulisáka, ale dělal vše, co bylo potřeba – čalouníka, nábytkáře či statistu. Spisovatelem „na volné noze“ se konečně stal 1. ledna 1962, na svou první oficiálně vydanou knihu si však musel počkat ještě celý rok.
Bohumil Hrabal si žil vlastním životem, který si nenechával ničit vnějšími omezeními. Navzdory těžké manuální práci, navzdory nemožnosti publikovat, prožíval naopak jedno ze svých nejšťastnějších životních období. Na množství jeho děl inspirovaných právě padesátými léty je to znát: Jarmilka, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Kladno), Příliš hlučná samota (Sběrné suroviny), Něžný Barbar (fascinace Libní a vzpomínka na přátele), Svatby v domě (osobní život). I když Hrabalovo dílo je veskrze apolitické, přesto se čtenáře při četbě děl z padesátých let děsivě dotýká mrazivá atmosféra stalinské éry. Represivní aparát, který pokřivoval páteře statisíců lidských bytostí, zde vystupoval jaksi vzdáleně, nicméně Hrabal dokázal přímo geniálně ukázat, že i v lidech na okraji společnosti se nalézá v každém z nich „perlička na dně“, něco, na co mohou být hrdí a čím mohou ostatní okouzlit.
Právě na přelomu čtyřicátých a padesátých let se definitivně zformovala spisovatelova poetika. Hrabal uzavřel své básnické období, na jehož konci stojí dva vrcholné básnické eposy – Bambini di Praga a Krásná Poldi, a vstoupil na pole prozaické. Zlomové dílo, ve kterém naplno vytryskla autorova originalita, spatřujeme v povídce Jarmilka z roku 1952. Už ve své době na Hrabalovy přátele silně zapůsobila a utvrdila začínajícího prozaika, že se vydal tou správnou cestou. Už pro toto dílo je charakteristické hrabalovské vidění světa, které si v následujícím desetiletí tak podmaní všechny čtenáře. V dalších letech se už Hrabalovi tolik času na psaní nedostávalo, zejména těžký pracovní úraz z 10. července 1952 odvedl na čas Hrabala od psaní. Až opět při zaměstnání ve Sběrných surovinách začal intenzivně tvořit, když zaznamenával „hovory lidí“ z libeňské periferie.
Hrabal vytahoval psací stroj obvykle v neděli, a jelikož do jeho bytu nesvítilo sluníčko, psával v létě na malé šikmé střeše staré kůlny na dvoře. Bohužel všechny jeho povídky končily až doposud „v šuplíku“. Teprve v roce 1956 vycházejí za podpory Jiřího Koláře a Josefa Hiršala v samizdatovém strojopisném almanachu Život je všude čtyři povídky Bohumila Hrabala. Jen pro zajímavost, předmluvu k těmto povídkám napsal tehdy dvacetiletý Václav Havel, a už tehdy odhadl velikost Hrabalova díla. Záhy následovala skutečná samostatná
prvotina Hovory lidí o jednadvaceti stránkách jako separátní příloha Zpráv Spolku českých bibliofilů v nákladu 200 kusů. Širší veřejnosti se však představil až za dalších sedm let, třebaže už v roce 1959 byla v nakladatelství připravena k vydání první sbírka povídek Skřivánci na niti. Nakonec k vydání nedošlo, sazba knihy byla rozmetána a s autorem zrušena smlouva. Na konci 50. let ještě nedozrála doba, aby Hrabal mohl vyjít, jeho dílo bylo stále vnímáno jako příliš odvážné a provokující. Hrabal se však nevzdával. Psal nadále „do šuplíku“ a věřil, že jeho chvíle brzy přijde.
Líčení osudů Bohumila Hrabala v 50. letech by nemohlo být ani úplné, kdybychom se nezmínili o dvou důležitých momentech, které mu poskytovaly pevné duševní zakotvení. Jsou to Hrabalovi blízcí přátelé (zejména z let 1951 až 1955) - výtvarník Vladimír Boudník a filozof Egon Bondy, kteří Hrabalově tvorbě bohatě poskytovali tolik žádanou zpětnou vazbu. A v roce 1955 vstoupila do spisovatelova života žena. Byla jí Eliška „Pipsi“ Plevová, se kterou se dne 8. prosince 1956 oženil. Spokojené manželství poskytlo Hrabalovi tolik potřebný duševní klid. Hlavně její zásluhou získal jeho život nový rytmus a řád.
V jejich libeňském bytě se pravidelně scházívala veselá společnost, říkalo se tomu „svatby v domě“. Hrabal si na libeňské radnici přečetl ohlášky svateb, zjistil datum té nejbližší a tu pak společně s přáteli bouřlivě oslavili. Přirozeně se návštěvníci u Hrabalových měnili, přátele a kumštýře z Libně (S. a V. Vávrové, J. Šmoranc, manželé J. a J. Zumrovi) časem nahradili redaktoři z novin a časopisů, lidé od filmu, divadla a knih. Ale to už je další kapitola.


Bohumil Hrabal spisovatelem (1963 - 1970)
Šedesátá léta se zapsala do československých dějin nebývalým uvolněním poměrů. Nastal přímo úžasný rozmach české kultury na poli filmovém, divadelním a literárním. Vše se sice dělo pod dohledem totalitního režimu, protože řízení státu měla stále pevně v rukou KSČ, ale společnost ji pozvolna v průběhu 60. let tlačila k ústupkům, zmírňovalo se mezinárodní napětí, až nakonec „obrodný proces“ vyvrcholil „Pražským jarem“ v roce 1968. Stěžejní roli v komunikaci mezi československou veřejností a zkostnatělou KSČ sehráli spisovatelé, kteří stále hlasitěji vyjadřovali touhu široké společnosti po změnách, po demokratizaci, po napravení křivd minulosti. Vůdčími osobnostmi spisovatelské obce byli Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Ivan Klíma, Václav Havel, Jiří Gruša, Vladimír Páral a také Bohumil Hrabal.
Jak již bylo naznačeno, teprve v lednu roku 1963 vyšla Hrabalovi první kniha – sbírka povídek Perlička na dně. V březnu roku 1964 následovala druhá sbírka povídek Pábitelé. Obě dvě knihy se ihned po vydání setkaly s mimořádnou přízní čtenářstva. Až v 60. letech se mohly Hrabalovy knihy objevit mezi oficiálními knižními tituly. Bohumil Hrabal na sebe ihned upoutal pozornost a literárními kritiky byl pasován na nejvýraznější zjev dobové prózy. Po dlouhých letech, kdy psal jen „do šuplíku“ a pro několik přátel, vydával v letech 1963 - 1968 alespoň jednu knihu ročně. Ještě v roce 1964 následovala první novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé. O rok později vyšla slavná novela Ostře sledované vlaky a také sbírka povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v roce 1966 výbor povídek Automat svět v rekordním nákladu 102 tis. kusů a v roce 1967 Toto město je ve společné péči obyvatel. Období poměrně svobodných poměrů uzavírají Morytáty a legendy (1968). Domácí úkoly a Poupata už po srpnu 1968 nesměly vyjít a celý náklad byl roku 1970 skartován.
Čtenáři byli od počátku fascinováni Hrabalovým způsobem psaní, volbou témat, viděním života kolem sebe a konečně jazykem a slovníkem. Okamžitě po vydání každé Hrabalovy knihy byl celý knižní náklad rozebrán a brzy následovalo druhé, třetí a v případě Ostře sledovaných vlaků i čtvrté vydání. Všechna čtyři vydání Ostře sledovaných vlaků čítala úctyhodný souhrnný náklad 170 tisíc výtisků. Tato novela byla v roce 1966 zfilmována režisérem Jiřím Menzelem a dokonce v roce 1968 byl tento stejnojmenný film odměněn cenou Americké filmové akademie – Oscarem.
Hrabal se po svém literárním debutu rychle zařadil mezi velké české spisovatele 60. let. V podstatě všechny práce vydané v této době, byly však texty napsané v předcházejícím desetiletí. Kvůli specifickým rysům východoevropského politického vývoje v 50. letech však byla celá čtenářská obec (až na pár zasvěcených přátel) ochuzena o možnost pozorovat zrod „spisovatele Bohumila Hrabala“ v celé šíři jeho tvorby. Jelikož neměl možnost publikovat ve 40. a 50. letech, představil se literárnímu obecenstvu až v 60. letech jako již plně vyzrálý spisovatel. Teprve od 90. let 20. století, v plně svobodných poměrech po „sametové“ revoluci v listopadu roku 1989, kdy byly konečně vydány i všechny Hrabalovy rané texty z 40. a 50. let, mohou se konečně čtenáři seznámit s Hrabalovou tvorbou, která předcházela roku 1963.
Až tedy po roce 1989 se konečně naskytla možnost uchopit Hrabalovo dílo 60. let v celé jeho mnohovrstevnatosti. Ukázalo se, že Hrabal nepatřil mezi ty spisovatele, kteří pouze nosili staré texty „z šuplíku“ rovnou do nakladatelství, ale se všemi texty neustále pracoval. Například východiskem pro Taneční hodiny pro starší a pokročilé je mu text z roku 1949 Utrpení starého Werthera a zápisy „protokoly“ vyprávěné strýcem Pepinem. Kořeny novely Ostře sledované vlaky spatřujeme v povídkách Kain z roku 1949, Dům, který se osvěžoval bleskem z počátku 50. let a Fádní stanice z roku 1953. Pět ze sedmi povídek z Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet má svůj prapůvod v počátku 50. let. Do nakladatelství přicházely v 60. letech nejprve nejmladší Hrabalovy texty, až nakonec, kdy se konečně dobral dna šuplíku, vychází nejstarší Hrabalovy texty Poupata (včetně přepracované Jarmilky pod názvem Majitelka hutí). Bohužel situace se nezměnila ani v budoucnu.
V šedesátých letech se dočkal Hrabal zasloužené slávy a s ní zákonitě přišla široká společenská aktivita. Ve víru přednášek, zahraničních cest a interview pro domácí i zahraniční periodika se spisovateli nedostávalo tolik času na psaní. Uvnitř už Hrabal byl nachystán udělat další krok na své literární pouti. Dospěl k rozhodnutí opustit novelu a povídku i náměty z úzkostné atmosféry 50. let. Před Hrabalem stála výzva stvořit velký román a s věkem hledal inspiraci i v jiném prostředí než v pražské dělnické periférii. Úmrtím nejbližších, otec František zemřel roku 1966, vzor „pábitele“ strýc Pepin roku 1967 a matka Marie Hrabalová roku 1970, předznamenala další kapitolu Hrabalovy literární tvorby – etapu vzpomínání na dětství, rodiče a Nymburk. Ta již přišla za zcela změněné politické situace v Československu.


Léta normalizační (1970 - 1989)
Dalším výrazným zlomem v Hrabalově životě byl vývoj po násilně přerušeném obrodném procesu let šedesátých. Tanky „bratrských“ armád zcela změnily život v Československu. Opět jako by se navracela situace po roce 1948. Následovaly čistky, prověrky, pozastavení časopisů, konec možností publikovat. Skončil pokus o demokratizační reformy a nastal návrat k tvrdému autoritativnímu režimu. Navrátila se cenzura, právně sice nezakotvená, o to důmyslněji však propracovaná. Při prověrkách v komunistické straně neprošly statisíce jejích členů, další statisíce přišly o zaměstnání. Jenom zběžné odhady hovoří v této souvislosti o půl milionu občanů. Sto dvacet tisíc lidí zůstalo po srpnu 68 za hranicemi, další odchody následovaly v průběhu 70. let - udává se, že to bylo tři sta tisíc lidí.
Většina spisovatelů aktivních v roce 1968 se dostala na „černou listinu“, pro veřejné instituce a nakladatelské domy jako by přestali existovat. Opět se rozšířilo ovzduší nekritičnosti. Jeden ze dvou nezastavených periodik Literární měsíčník za osmnáct let své existence neuveřejnil jedinou negativní kritiku na národního umělce z řad obnoveného, opět přísně výběrového Svazu československých spisovatelů. Ten byl nově ustaven v roce 1972 za účasti 115 spisovatelů.
Stejně jako v 50. letech se i v této době formoval exilový proud a samizdatový okruh. Mezi spisovateli, kteří odešli do zahraničí, byli Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenázy, Ivan Diviš... Později následovaly odchody Milana Kundery, Jiřího Koláře, Pavla Kohouta, Jiřího Gruši. Tito lidé přicházeli už do jiného světa, než spisovatelé odešlí po roce 1948. Snáze nacházeli uplatnění, a proto mohli lépe pomoci s vydáváním československých autorů. Nejznámějším nakladatelstvím bylo Škvoreckého Toronto ´68 Publishers. Během dvou desetiletí vydalo kolem 200 knižních titulů. Další nakladatelství vzniklo v Kolíně nad Rýnem se jménem Index (170 titulů).
Nejpočetnější domácí skupina spisovatelů byla ta, jež nemohla publikovat a kterou proto označujeme jako ineditní, nebo výstižněji samizdatová. Samizdat vytvářel jistý čtenářský okruh a brzy našel oporu ve Vaculíkově edici Petlice. Do roku 1989 zde vyšlo 410 knih. Vedle Petlice vycházely další samizdatové edice, jako Kvart (100 titulů) a Expedice (300 titulů). Pod samizdatem si musíme představit strojopisné opisy ve dvou a více exemplářích, jež kolovaly po předem určené čtenářské trase. Jeden opis se tak dostal do rukou asi 150 lidí. Samizdat nebyl omezen jen na literární produkci, ale byl napojen i na ostatní aktivity, jako koncerty, happeningy, bytové divadlo, ilegální církev, činnost Charty ´77.
Bohumil Hrabal se ocitl na okraji oficiální literatury. Sám sebe i své kolegy označil termínem „spisovatelé v likvidaci“. V době, kdy se mu splnilo jeho celoživotní přání stát se spisovatelem, byla mu ze dne na den v jeho nejzralejším věku znemožněna publikační činnost. Ocitá se v těžké depresi z nástupu normalizace a z bezvýchodnosti situace. Nakladatelství odmítala jeho díla s poukazem na to, že „text vycházející z nakladatelství nesmí působit příliš neobvykle, nesmí být příliš složitý, nemůže být vykládán jako alegorie na socialismus, nemůže být pouhým hraním se slovy, tím méně ovšem provokací, nevhodnou narážkou, atd.“.
Bohumil Hrabal stále častěji hledal útočiště uprostřed lesů v Kersku, kde roku 1965 koupil na doporučení spisovatele Adolfa Branalda chatu. Chatová osada Kersko, ležící na břehu milované řeky Labe asi 15 km od Nymburka, mu poskytla dostatek času a klidu na nové literární nadechnutí. A právě zde Hrabal píše, hodnoceno očima dnešní literární kritiky, svá vrcholná díla a díky nim je považován za jednoho z největších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Roku 1970 vznikly Postřižiny a Rukověť pábitelského učně, díla inspirovaná vzpomínkami na nymburské dětství. V horkém létě 1971, za pouhých 18 dní, napsal Hrabal svůj největší epický román Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1973 dokončil Hrabal práci na další nymburské próze Městečko, kde se zastavil čas. Ve stejném roce si zavzpomínal na svá bohémská léta prostřednictvím svého přítele grafika - autodidakta a explozionalisty Vladimíra Boudníka (1924 - 1968) v díle Něžný Barbar. V roce 1975 Hrabal pracoval na knize povídek z Kerska Slavnosti sněženek. A nakonec v roce 1976 dospěl ke svému vrcholu v rapsodii Příliš hlučná samota. Velice plodné období uzavřel Hrabal dalšími dvěma variacemi na rodinné téma Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981).
Podobně jako v 50. letech, tak i v první polovině 70. let psal Hrabal bez možnosti spatřit své čerstvě dopsané texty na knižních pultech. Paradoxně tak získal čas na důslednou práci s textem. Například Příliš hlučná samota původně měla dvě verze – první je psána apollinairovským veršem a druhá obecnou češtinou. Nakonec se však Hrabal rozhodl pro třetí verzi, napsanou v češtině spisovné.
V čem však byla situace v 70. letech jiná než situace v 50. letech? Hrabal byl celorepublikově uznávaný spisovatel a pochopitelně se na něj vedle zraků čtenářské veřejnosti upírala pozornost všude přítomné Státní bezpečnosti (StB). Příslušníci tajné policie Hrabala sledovali i v kerském polesí a například oslavy Hrabalových narozenin v roce 1971 byly násilně ukončeny příjezdem Státní bezpečnosti z Prahy. Nebylo proto od věci, že Hrabal ukrýval i své texty. Po dopsání Obsluhoval jsem anglického krále pořídil Hrabal čtyři kopie. Jednu kopii uložil jako obvykle u bratra Slávka a ostatní schoval jinde, aby se při eventuální domovní prohlídce nedostal text do rukou komunistické policie. A ani do oběhu se text prozatím neopovážil dát.
Státní bezpečnosti se Hrabala umlčet nepodařilo. Nejprve začaly roku 1973 vycházet jeho nové knihy v samizdatu, jako první vycházejí ve Vaculíkově Petlici Postřižiny.
Dne 8. ledna 1975 vyšel v prokomunistickém týdeníku Tvorba fiktivní rozhovor s Bohumilem Hrabalem, který mu pootevřel dveře k oficiálnímu publikování. Od té doby se stal veřejně vydávaným spisovatelem a jeho díla po cenzurních úpravách mohla opět vycházet. Cenzurní škrty deformovaly uměleckou výpověď zejména v politických, erotických a existencionálních pasážích. Do veřejné literatury měly proto snazší cestu prózy založené na kouzlu vzpomínek: 1976 vycházejí Postřižiny, o dva roky později Slavnosti sněženek, rok nato Krasosmutnění a roku 1981 Harlekýnovy milióny. Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny bývají označovány jako nymburská trilogie, a pod společným názvem Městečko u vody vyšly roku 1982 a 1987 jako soubor. Bohužel, prazáklad těchto textů Městečko, kde se zastavil čas se k čtenářstvu v době normalizace nedostal. Oficiálně ještě vyšly Kluby poezie (1981), Domácí úkoly z pilnosti (1982) a Život bez smokingu (1986) a výbory povídek Každý den zázrak (1979), Hovory lidí (1984), Můj svět (1988) a Chcete vidět zlatou Prahu? (1989), jež vyšla v nákladu 145 tisíc výtisků. Ačkoliv se v mnohém jednalo o značně neautentické texty, ve své době měly velký ohlas - Hrabalovy texty totiž překonávaly souběžnou oficiální produkci o třídu ne-li o dvě.
Ačkoliv Hrabal někdy slevil a podřídil se přáním nakladatele, u svých stěžejních děl umělecké kvality rozmělňovat nehodlal. Velké romány vycházely pouze v samizdatu nebo exilu. Obsluhoval jsem anglického krále vychází poprvé samizdatově roku 1973 v Edici Petlice a o rok později v Edici Expedice a nakonec roku 1982 v Edici Popelnice. Něžný barbar byl otisknut v Petlici v roce 1974 a v Expedici roku 1975, dále roku 1978 v Krameriově expedici a nakonec v Popelnici roku 1982. Městečko, kde se zastavil čas se dočkalo otištění nejprve v Petlici (1974), poté v Expedici (1975) a nakonec v Popelnici (1979). A konečně Příliš hlučná samota vychází roku 1977 poprvé v Expedici a o rok později současně v Popelnici i v Krameriově expedici a roku 1986 v Pražské imaginaci.
Předzvěstí, že se režim ocitl ve smrtelné křeči, bylo konání velkých oficiálních oslav Hrabalových sedmdesátých pátých narozenin v roce 1989. Hrabal, který doposud mohl vyjet pouze do Jugoslávie, dostal výjezdní doložku na americké turné a v květnu byl pozvednut mezi „zasloužilé umělce“. Dočkal se dokonce otištění Příliš hlučné samoty (nakladatelství Odeon) v nákladu 80 tisíc výtisků a v jednom svazku Tři novely (Obsluhoval jsem anglického krále, Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé) v rekordním nákladu 80. let - 190 tisíc výtisků.
V exilových nakladatelstvích jako první byla vydána kniha Městečko, ve kterém se zastavil čas (Comenius Innsbruck 1978). Roku 1980 vyšla Příliš hlučná samota společně s Jak jsem obsluhoval anglického krále (Index, Kolín nad Rýnem). Ve stejném nakladatelství byla vytištěna kniha Něžný barbar opět s pozměněným názvem Něžní Barbaři (1981). Hrabal ovšem nevystupoval na veřejnosti jen skrze své knížky, ale také zprostředkovaně v divadlech a ve filmu. Na komorních divadelních scénách se hrají divadelní hry, jejichž námětem jsou Hrabalovy knihy – Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Bambini di Praga a dokonce i Něžný barbar (1981 – Činoherní klub, Praha) a Hlučná samota (1984 - Divadlo na zábradlí, Praha). Ještě většího ohlasu se dostalo filmovým adaptacím. Již v 60. letech Jiří Menzel realizoval filmy podle výše zmíněných titulů Ostře sledované vlaky (1966) a trezorové Skřivánci na niti (1969). Na konci 70. let se k Hrabalově tvorbě vrátil a natočil divácky veleúspěšné Postřižiny (1980). V roce 1983 převedl na stříbrné plátno Slavnosti sněženek.
V uměleckém rozletu Hrabal pokračoval i v 80. letech. Celá první polovina dekády byla vyplněna prací na nejrozsáhlejším Hrabalově díle Svatby v domě. Prvotní strojopisný text, který obsahoval 701 stránku, napsal Hrabal v roce 1982 a předběžně jej nazval Svatby v domě aneb Život bez rukávů. K původnímu textu se Hrabal vrátil v letech 1984 - 85 a sestříhal jej v triptych, první svazek nese název Svatby v domě s podtitulem „Dívčí románek“, druhý Vita Nuova s podtitulem „Kartinky“ a poslední Proluky, bez podtitulu. V tomto díle Hrabal složil dojemnou poklonu své ženě Elišce (1926 - 1987), jejíž portrét v jeho prózách dosud chyběl.
Kniha ovšem v nakladatelství Československý spisovatel, kde od roku 1976 vycházely všechny Hrabalovy oficiální texty (až na Kluby Poezie – Mladá Fronta), nemohla vyjít. Text byl pro tehdejší normalizační režim příliš provokující. Odmítnutá trilogie byla však nadšeně přijata samizdatovými i exilovými nakladateli. Roku 1986 vydává Ludvík Vaculík v edici Petlice v počtu třiceti kusů Proluky, aniž tuší, že se jedná o třetí díl triptychu. Téměř současně tisknou Proluky manželé Škvorečtí v exilovém nakladatelství Sixty - Eight Publishers v kanadském Torontu.
Ještě téhož roku vydává Václav Kadlec ve svém samizdatovém nakladatelství Pražská imaginace zbývající dva svazky trilogie a pochopitelně opět i Proluky v nákladu 35 kusů. Po setkání s Václavem Kadlecem překonal Hrabal svou obvyklou nedůvěru k samizdatovým nakladatelům a svěřil mu k „vydání“ i další texty: Sémantický zmatek, Příliš hlučná samota (všechny tři verze), Kličky na kapesníku, Naivní fuga. Posléze spolupráce přerostla v přátelství a po roce 1989 se stal Václav Kadlec a jeho Pražská imaginace Hrabalovým oficiálním „dvorním nakladatelem“.
Trilogií Svatby v domě vyvrcholilo Hrabalovo románové období. Od dokončení poslední části trilogie se Hrabal na tři roky odmlčel. Kromě několika příležitostných krátkých textů téměř vůbec nepsal. Bezpochyby za ztrátou chuti do psaní stálo několik tragických osobních ran, které v krátkém časovém úseku úplně rozbily Hrabalovo tvůrčí zázemí. V květnu 1987 odchází z tohoto světa bratr Břetislav, dne 31. srpna 1987 po dlouhé těžké nemoci umírá Eliška Hrabalová a v listopadu 1988 umírá básník, cellista Národního divadla a celoživotní přítel Karel Marysko. K rozpadu Hrabalova vnitřního světa přispělo i zboření libeňského domu na jaře roku 1988. Jen velmi pomalu dostával Hrabal opět touhu usednout k psacímu stroji. Naštěstí události, které měnily politické klima v zemi, jeho návrat ke psaní urychlily.


Poslední léta života (1989 - 1997)
„Sametová revoluce“ smetla normalizační režim jak domeček z karet. Prohnilost systému, který se zcela vyčerpal, se nejmarkantněji projevila právě v listopadu 1989. Komunistická strana Československa se zřekla vedoucí úlohy zakotvené Ústavou a bez viditelnějšího odporu předala moc Občanskému fóru (OF). Dne 29. prosince 1989 se stal prezidentem republiky dramatik Václav Havel, který stál od počátku v čele revoluce. V červnových volbách 1990 se opět jako ve dnech po 17. listopadu projevilo přání široké veřejnosti ukončit více než čtyřicetiletou nadvládu KSČ - OF s naprostou většinou vyhrálo volební klání.
Listopadové události zákonitě přinesly odstranění všech omezení i v kultuře a literatuře. Všechny tři proudy, oficiální, samizdatový a exilový se v 90. letech spojily v jednu řeku. Mizí vnější politické zásahy a cenzurní dozor, vzniká nová Obec spisovatelů, z vedoucích míst v nakladatelstvích odcházejí zkompromitovaní redaktoři. Stovky nových nakladatelství včetně státních vyslyšely enormní poptávku po dříve zakázaných knížkách. Po mnoha letech se na trhu opět objevují knihy Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ferdinanda Peroutky, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Jaroslava Foglara a desítek dalších. Demokracie a svoboda, o které snili spisovatelé několik generací, se opět navrátily do české společnosti.
Pro Hrabala osobně přišla revoluční změna možná už pozdě, nemoci spojené s věkem na něj už silně doléhaly a nedostávalo se mu sil pro realizaci všech tužeb. Pro jeho dílo však sametová revoluce znamenala novou renesanci. Knihy Bohumila Hrabala na počátku 90. let zaplavily český knižní trh. Během krátké doby si bylo možné zakoupit všechny významné Hrabalovy texty. Jen v roce 1990 se vydání dočkaly tituly Něžný Barbar ve stotisícovém nákladu, Obsluhoval jsem anglického krále ve 140 tisících výtisků, a další věci ze šuplíku: Bambini di Praga – Barvotisky – Krásná Poldi, Kličky na kapesníku a Schizofrenické evangelium. O rok později si konečně mohli všichni čtenáři přečíst trilogii Svatby v domě, Městečko, kde se zastavil čas a sbírku básní z roku 1948 Ztracená ulička. V roce 1992, po dvaadvaceti letech, konečně vychází Poupata a Příliš hlučná samota (společně s Městečkem a Něžným barbarem). Ta již byla vydána v citelně nižším nákladu v počtu 27 tisíc výtisků.
Hrabalovi se na konci 80. let stalo psaní jedním ze způsobů útěku ze samoty a výrazem sebezáchovy. Téměř každý měsíc dokončuje jeden kratší text a ihned jej odevzdává Václavu Kadlecovi k vytištění. Povzbuzení do života i do psaní se mu dostávalo zejména z okruhu mladších lidí, který okolo něho vznikl. Tento kroužek počátkem listopadu 1988 přijal název Společnost Bohumila Hrabala a začal vydávat klubový časopis Haňťa press (Haňťa - hlavní postava z románu Příliš hlučná samota). Čtenářům se Hrabal přihlásil právě v prvním čísle Haňťa pressu 3. března 1989 lyrickou reportáží Kouzelná flétna. V podstatě se jedná o esej s dokumentární výpovědí o vlastních pocitech a dojmech. Tímto esejem přešel k psaní textů na jeden zátah. Způsob psaní se nyní diametrálně lišil od textů z let šedesátých, na kterých pracoval i několik let a vracel se k nim. V rychlém sledu bylo vydáno šest knižních výborů Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1991), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992), Večerníčky pro Cassia (1993) a v roce 1994 Texty. Stroze nazvaným dílem se definitivně uzavřelo Hrabalova literární práce. Těmito texty se jako červená niť linou autorovy meditace o útrapách stáří, o tíži samoty, o myšlenkách na sebevraždu, o literárních láskách, o cestě do Ameriky, ale také o proměnách na politické scéně po pádu totalitního režimu. Tato fejetonistická esejistika, Hrabalovými slovy „literární publicistika“ představuje poměrně složitější literární formu, která je pro běžného čtenáře výrazně méně stravitelná. Ani literární kritika si příliš nevšímá „pozdního Hrabala“, a tak doposud čekáme na zhodnocení závěrečné etapy Hrabalovy tvorby.
Bohumil Hrabal se v 90. letech nedočkal „jen“ vydání všech svých hlavních titulů, ale dokonce mohl sledovat vydávání svých Sebraných spisů. Klíčovou roli při jejich realizaci sehrálo nakladatelství Václava Kadlece Pražská imaginace, které vydávalo Hrabalovy texty už i před rokem 1989. První svazek Sebraných spisů vyšel v roce 1991 a poslední devatenáctý v roce 1997. Všechny svazky zdobí pečlivá ediční práce, jejímž vrcholem je poslední svazek obsahující bibliografie, dodatky a rejstříky.
V devadesátých letech se pochopitelně Hrabalovi dostávalo celé řady domácích a zahraničních ocenění. Byl mu udělen čestný doktorát v Padově a celá řada státních ocenění (francouzský Řád umění a písemnictví, italský Grinzane Cavour a český řád Za zásluhy). Jeho knihy byly přeloženy do více jak tří desítek jazyků, a tak si Hrabala mohou přečíst lidé doslova po celém světě (v Japonsku, Izraeli, Vietnamu, Turecku, Rusku či na Islandu). Velké popularitě se dodnes těší zejména v Polsku a Maďarsku. Nebývalé pozornosti se mu též dostávalo v Německu, Itálii a Francii. Bohužel zahraniční zájem nebyl vyvažován adekvátním zájmem české veřejnosti, který by si autor jeho formátu jistě zasloužil. Hrabal zůstával i v posledních letech svého života enfant terrible české literatury, částečně nedoceněn, částečně nepochopen, ale vždycky s osobitým pojetím tvorby, kterou není možné zařadit do žádné skupiny nebo literárního směru.
Kruh života se ve spisovatelových dvaaosmdesáti letech začal pomalu uzavírat. Opět se silně přihlásila nemoc – zhoršující se chůze, která jej trápila už několik let. Od počátku prosince 1996 byl hospitalizován na ortopedii v pražské nemocnici Na Bulovce. Pomalu se začal loučit s přáteli i se životem. S literaturou se rozloučil už dříve. Od roku 1995 nevztáhl ruce na psací stroj. V okamžiku, kdy Bohumil Hrabal ztratil chuť do psaní, ztratil chuť do života. A síla k pouhému přežívání se rychle vytrácela. Hrabalův život nezadržitelně spěl k tragickému rozuzlení. Pozemská pouť Bohumila Hrabala se uzavřela pádem z pátého patra nemocničního pokoje dne 3. února 1997. Nyní už jej čekal jen věčný posmrtný život...


Epilog
Prožitky Bohumila Hrabala vlastně představují osudy člověka, který prožil složité 20. století. Spisovatel se narodil ještě v časech panování Františka Josefa I., zažil dvě světové války, prožil naprostou většinu života za existence Československa, aby nakonec zemřel v České republice. Dokázal osobitým způsobem reflektovat dojmy a zkušenosti, které jsou blízké všem lidem. Bohumil Hrabal se svým humanistickým dílem zařadil mezi velikány světové literatury. Přestože psal jazykem nikterak početného českého národa, dokázal obsahem a myšlenkovým nábojem svých děl uchvátit čtenáře bez rozdílu hranic. A to věru nebyl úkol lehký.


Dodatky

  • Sebrané spisy Bohumila Hrabala (Pražská imaginace, Praha 1991-1997)
  • Básnění ( texty z let 1937 - 1948), Pražská imaginace (PI) 1991
  • Židovský svícen (texty z let 1949 - 1950), PI 1991
  • Jarmilka ( texty z let 1951 - 1956), PI 1992
  • Pábení (Perlička na dně, Pábitelé), PI 1993
  • Kafkárna (Taneční hodiny pro starší a pokročilé Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), PI 1994
  • Obrazy v hlubině času ( Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar), PI 1994
  • Obsluhoval jsem anglického krále (připojeny filmové povídky), PI 1993
  • Rukověť pábitelského učně (Slavnosti sněženek, Adagio lamentoso). PI 1993
  • Hlučná samota (veršovaná a dvě prozaické verze), PI 1994
  • Nymfy v důchodu (Krasosmutnění, Harlekýnovy milióny), PI 1994
  • Svatby v domě I - III ( Svatby v domě, Vita nuova, Proluky), PI 1995
  • Kdo jsem (autobiografické a sebereflexní prózy), PI 1995
  • Dopisy Dubence (Listopadový uragán, Ponorné říčky, Růžový kavalír), PI 1995
  • Pojízdná zpovědnice (Aurora na mělčině, Večerníčky pro Cassia, Balóny mohou vzlétnout), PI 1996
  • Domácí úkoly (příležitostné texty: Domácí úkoly, Domácí úkoly z pilnosti), PI 1995
  • Naivní fuga ( texty z okraje literatury), PI 1995
  • Kličky na kapesníku (rozhovory), PI 1996
  • Ze zápisníku zapisovatele (drobnější texty), PI 1996
  • Bibliografie, dodatky, rejstříky, PI 1997


Doporučená literatura
Černý, Václav: Eseje o české a slovenské próze. Praha Torst 1994
Jankovič, Milan: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Praha Torst 1996
Mazal, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Praha Torst 2004
Pelán, Jiří: Bohumil Hrabal: Pokus o portrét. Praha Torst 2002
Rothová, Susanna: Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala. Praha PI 1993

Hrabalovské instituce

Vlastivědné muzeum Nymburk
Klub čtenářů Bohumila Hrabala
Literární kabinet Bohumila Hrabala
Hrabalovo Kersko
Lesní ateliér Kuba
Městská knihovna v Nymburce
Postřižinský pivovar
Via Hrabal
Gymnázium Nymburk

Kalendárium akcí

29.03. 2017
Současná česká literatura v překladech do němčiny

30.03. 2017 - 01.04. 2017
Mezinárodní konference k 20. výročí smrti Bohumila Hrabala

03.02. 2017 - 28.05. 2017
Vlastivědné muzeum Nymburk si připomene 20. výročí úmrtí Bohumila Hrabala

Aktuality

08.02. 2017
Bohumil Hrabal známý a neznámý
Kniha Bohumil Hrabal známý a neznámý představuje neznámé texty z pera světoznámého spisovatele...

06.02. 2017
Hrabalovské studie k nahlédnutí
Plné verze Hrabalovských studií k nahlédnutí. Autoři jsou nejen organizátoři konference 2017 -...

30.01. 2017
20. výročí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala v knihovně
Dne 3. února 2017 si připomínáme 20. výročí úmrtí spisovatele Bohumila Hrabala Čestné...

24.03. 2015
Zastávka v Kostomlatech - pro razítko a pamětní list
Cestující na trati Nymburk – Praha Masarykovo nádraží, kteří by si chtěli prohlédnout pamětní desku...